Chtělo by se říct ani ryba, ani rak. A přece obývá české řeky i říčky. Není však vzácný. Vlastně se přemnožil. Podnětný by mohl být v tomto kontextu komentář zaníceného nimroda. Ale to nechme být stranou. Naším hrdinou je Neovodák - typicky muž ve věku mezi 20 a 50 lety.
Jak víme, ten, kdo za něco platí (klient/zákazník), patří právem principů raného kapitalismu k božstvu. Privilegovaným ho ve svých očích činí ponejvíce zvýšená hladina testosteronu v kombinaci s vlivem tekutých omamných látek. Svůj Olymp má jistý.
Čím zbytnější služba na trhu, tím obletovanější konzument. Disponuje totiž nejen privilegii psanými, nýbrž také nepsanými. Klient Neovodák musí být opečovávaný a uctívaný. Jeho přáním musí být ostražitě nasloucháno. Nezapomeňme, budujeme pro něj ráj bez jediného obláčku, nebesa umetáme jen pro něj. Svatou metou budiž nejblaženější Neovodák pod širým nebem.
Ta tam je "laminátová kultura" (kánoe/kajaky) - plavidla, která vyžadovala pečlivou údržbu, bezpodmínečně vědomou účast a silnou vnitřní motivaci k důstojným dobrodružstvím na řekách. Vodáci bývali hrdou entitou na pomezí sportovců a turistů. Ta tam je soudržnost, vodácká čest a úcta k přírodě. Zůstalo toliko zubožené torzo někdejšího odkazu vodákova a k tomu hromada pet láhví.
V povodí naší jihočeské Vltavy vyrostly nepřeberné svatostánky s pochutinami všeho druhu. Je libo delikatesu pro Neovodákův mlsný jazýček či vzácný likér? Ano, volá unisono Neovodácká parta ještě z paluby osedlaného raftu. Hrňte to sem, lačníme po stavu beztíže. Chceme spásat jetel vezdejší a doplout blaženosti. Další rundu, šenkýřko! Ať se práší za raftem. Jsme šlechtou všech turistů. Máme to zaplacený.
Dobře, přiznávám, za více než 10 let v "průmyslu" vodáckého turismu zde u nás na jihu jsem už trochu cynický. Asi je to ochrana před zblbnutím. Bývají naštěstí i světlejší chvíle. Neovodák na souši, ještě trochu plachý a neorientovaný, bývá bodrý a tu a tam probleskne paprsek pokory. Jeho limitem přesto nadále zůstává prosté bažení pramenící z nudy. Služby půjčovny bere jako nárokovatelné a očekává bonusy (čti přidanou hodnotu).
Pak např. v plavidle bez sebemenšího uzardění (již tedy ve stavu beztíže) ponechává všemožné obaly od vytouženého pitiva a roztodivných pochutin. Nepřijde mu to ani málo žinantní či neobvyklé. Umí se taktéž infantilně obořit nad žádostí vynést plavidlo z vody na souš. Táže se proč a nechápe. Přece si to za-pla-til.
Jak vidno, Neovodák holduje především tělesné sytosti a pohodlí. Po souši jsou mu paralelně přepravována těžkotonážní zavazadla. V cíli dílčích etap chce mít vše potřebné. Křesílka, stoleček, miniledničku, stan rozměru menší stodoly.
Službičky pro Neovodáka je třeba rok co rok piplat až do obludně domnělé dokonalosti. Čím dokonalejší, tím náchylnější na nevyslovená úskalí - živnou to půdu pro Neovodácké alibi v duchu "my jsme to ale nevěděli". To třeba když naprosto netuší, kdy a kde má vrátit zapůjčené plavidlo, ačkoli si cíl sám vybral a do puntíku mu byly na vodácké mapě zadány souřadnice.
Neovodák nehledí na korunu, je-li již před branou blaženosti. Rád si vyhodí z kopýtka. Plný bachor a pocit závrati z nabitých zážitků nechť ho blaží do konce jeho dní.
Milý čtenáři, chtěl jsem končit veseleji, žel není zbytí. Nepěkné zážitky s pozoruhodným říčním druhem - Neovodákem - mě přetlačily. Snad jen samým závěrem prosím provolejme Neovodákovi slávu za jeho štědrost. Mnohé z nás jeho znuděnost živí, to by mělo také zaznít. Proto si Neovodáka nadále hýčkejme, nechť je převelice blažený a stále se k nám vrací.
Tak ahóóóój!
Václav Král